Ten den se Jana Březinová podruhé narodila. V ostré zatáčce u Chomoutova ji na kole srazilo auto. Nepamatuje si z toho nic. Probrala se po několika dnech v nemocnici, kde strávila skoro čtvrt roku. Přežila a dnes, po šesti letech, si konečně může splnit svůj sen. Poděkovat strážnému andělu, že při ní tehdy stál. A to způsobem, který není zrovna obvyklý. Na místě nehody mu nechala vztyčit sochu.

Dlouho hledala, kdo by měl dílo vysochat. Nakonec se rozhodla pro Jana Dostála. Anděl měří asi dva a půl metru a je z kovu. Foto: Jan Procházka

Osudný okamžik připomíná nápis v patě sochy. Foto: Jan Procházka

Jana Březinová s autorem: mladým sochařem Janem Dostálem. Ten na sebe nedávno upozornil sochou Vetřelce, umístěnou v Šemberově ulici v Olomouci. Foto: Jan Procházka

“Jela jsem na kole a najednou se ze zatáčky z protisměru vyřítilo auto. Pak už si nepamatuji nic,” tak popisuje Jana Březinová nehodu, která se v ostré zatáčce u chomoutovského jezera stala před šesti lety. Je přesvědčená, že při ní stál strážný anděl. “Měla jsem i štěstí v neštěstí. ten člověk, který mě srazil, byl hasič. Dokázal mi poskytnout první pomoc, jinak bych tam asi vykrvácela…” vzpomíná žena, která strávila dalšího čtvrt roku v nemocnici. Měla zlomené obě stehenní kosti a četná další zranění. Musela se znovu naučit chodit. “Když jsem se z toho dostala, věděla jsem, že musím nějak poděkovat. Ten nápad se sochou jsem měla dlouho, ale pořád se nedařilo najít vhodného autora. Až pak mě kamarádka seznámila s Janem Dostálem a s tím jsme se dohodli…” líčí Březinová. Jan Dostál na sebe nedávno upozornil neobvyklým domovním znamením v Šemberově ulici - kovovou sochou Vetřelce. A právě z kovu, s nímž Dostál pracuje nejraději, je i anděl. Jen hlava je vytesaná z pískovce. “Kov je drsný materiál, ale ten anděl to zase zjemňuje. A kromě toho, byla to drsná havárka…” dodává Jana Březinová s úsměvem.

Pro Jana Dostála byla práce na soše radostí. “Bavilo mě to, dělal jsem na ní průběžně asi od ledna. Od začátku jsem chtěl, aby to byla jednoduchá silueta, aby se dala vnímat i od silnice,” prozradil mladý umělec. Na otázku, co bylo na díle nejtěžší, odpovídá, že paradoxně shánění všech potřebných povolení, aby se dala umístit do krajiny: “Museli jsme mít asi sedm různých papírů. Třeba potvrzení, že socha neprodukuje žádný odpad, nebo že nezpůsobí škodu při povodních. Hrůza…”

Nyní socha stojí asi dvě stě metrů od místa havárie, přímo k silnici se totiž kvůli předpisům umístit nedala. V zátiší na břehu jezera jí to ale sluší. Jana Březinová se po nehodě pokoušela upozornit úřady na nebezpečnost zdejší silnice. “Odpověděli mi, že by se tu muselo stát mnohem víc nehod, aby se s tím něco dělalo,” krčí rameny. Už brzy tu ale pro cyklisty přece jen bude bezpečněji, plánuje se tu cyklostezka a vést má právě kolem nové sochy. “Takže tu vznikne i příjemné zastavení,” těší se Jana Březinová.